Flus, flus flus

Jsme vychováni v době, kdy peníze mají přednost před našimi sny, kdy je normální trávit v práci 8 a více hodin denně proto, že to je normální, dělá to tak většina lidí, jsme tak vychováni, takže co? Buďme normální a makejme. Od pondělí se těšíme na víkend, místo toho, abychom se těšili, že vydáme naši energii do správných činností a těšili se na každý další den. Ale vydáme energii na činnost, která nám měsíčně přinese mzdu, kterou uspokojujeme na potřeby fixní (nájem, hypotéka, strava) a dále na uspokojení potřeb, které nejsou uspokojeny při činnosti, kterou děláme od pondělí do pátku (nákup, kupění materiálu, alkohol). Uspokojujeme vnitřní nespokojenosti. Den co den chodíme do práce, den co den se nám těžko vstává, jsme unaveni, o víkend jdeme na pivo, možná na dvě, možná do dvou. V neděli večer myslíme na to, že zítra jdeme zase do té práce. Představili jste si, že by to tak nebylo? Že byste se od pátku těšili na pondělí? Nebo ještě lépe, že byste se v pondělí těšili na úterý a v úterý na středu a ve středu na… anebo nejlépe, že byste prostě jen žili a každý okamžik by vás naplňoval, že byste žili přítomností, neřešili, že vás včera někdo naštval a že zítra je práce a že to bude dlouhý den? Je prima, že včera to byl skvělý den a celý den žijete ve vzpomínkách a v těšení se na zítra, kdy máte jít na divadelní představení s jedinečným doprovodem, a tak se vám do toho prolínají myšlenky na zítra. A co dnešek? Dneska nežijete? Zkusme to jinak. Zkusme si uvědomit, co nám dělá radost, kdy jsme šťastni, vnitřně šťastni. Ano, máme radost, když si koupíme krásné džíny, novou kabelku, nebo nové autíčko na ovládání, ale jak dlouho štěstí trvá? Do rána než půjdeme do práce nebo večera, než půjdeme spát s myšlenkami na zítřejší práci? Den co den potkávám řadu lidí z různých oborů, a to jak face to face, tak virtuálně. Komunikuji s lidmi v práci, ve fitku, při běhu, na fcb, po telefonu, při učení, v obchodě, když cestuju… když nekomunikuji, pozoruji. „Práce, 8,5hodiny a déle, hypotéka, musím, kariéra, dokážu to, dovolená, nemůžu, nemám peníze, šetříme, půjčka, druhé dítě je luxus, no zase mi nepřidali, stále spousta tabulek, jsem unavený, stále marodím, bolí mi hlava, zítra ne, šéf mi zase naštval, ten kolega je nemožný, ježiš ta firma má ale nápad, máme poradu, promiň, to nestihnu…“ pozoruji lidi z kaváren, na letištích, na ulici,...
číst dále