Blog



Flus, flus flus

Přidáno autorem dne Led 23, 2016 do Myšlení, Radostný život | 0 komentářů

Flus, flus flus

Jsme vychováni v době, kdy peníze mají přednost před našimi sny, kdy je normální trávit v práci 8 a více hodin denně proto, že to je normální, dělá to tak většina lidí, jsme tak vychováni, takže co? Buďme normální a makejme. Od pondělí se těšíme na víkend, místo toho, abychom se těšili, že vydáme naši energii do správných činností a těšili se na každý další den. Ale vydáme energii na činnost, která nám měsíčně přinese mzdu, kterou uspokojujeme na potřeby fixní (nájem, hypotéka, strava) a dále na uspokojení potřeb, které nejsou uspokojeny při činnosti, kterou děláme od pondělí do pátku (nákup, kupění materiálu, alkohol). Uspokojujeme vnitřní nespokojenosti. Den co den chodíme do práce, den co den se nám těžko vstává, jsme unaveni, o víkend jdeme na pivo, možná na dvě, možná do dvou. V neděli večer myslíme na to, že zítra jdeme zase do té práce. Představili jste si, že by to tak nebylo? Že byste se od pátku těšili na pondělí? Nebo ještě lépe, že byste se v pondělí těšili na úterý a v úterý na středu a ve středu na… anebo nejlépe, že byste prostě jen žili a každý okamžik by vás naplňoval, že byste žili přítomností, neřešili, že vás včera někdo naštval a že zítra je práce a že to bude dlouhý den? Je prima, že včera to byl skvělý den a celý den žijete ve vzpomínkách a v těšení se na zítra, kdy máte jít na divadelní představení s jedinečným doprovodem, a tak se vám do toho prolínají myšlenky na zítra. A co dnešek? Dneska nežijete? Zkusme to jinak. Zkusme si uvědomit, co nám dělá radost, kdy jsme šťastni, vnitřně šťastni. Ano, máme radost, když si koupíme krásné džíny, novou kabelku, nebo nové autíčko na ovládání, ale jak dlouho štěstí trvá? Do rána než půjdeme do práce nebo večera, než půjdeme spát s myšlenkami na zítřejší práci? Den co den potkávám řadu lidí z různých oborů, a to jak face to face, tak virtuálně. Komunikuji s lidmi v práci, ve fitku, při běhu, na fcb, po telefonu, při učení, v obchodě, když cestuju… když nekomunikuji, pozoruji. „Práce, 8,5hodiny a déle, hypotéka, musím, kariéra, dokážu to, dovolená, nemůžu, nemám peníze, šetříme, půjčka, druhé dítě je luxus, no zase mi nepřidali, stále spousta tabulek, jsem unavený, stále marodím, bolí mi hlava, zítra ne, šéf mi zase naštval, ten kolega je nemožný, ježiš ta firma má ale nápad, máme poradu, promiň, to nestihnu…“ pozoruji lidi z kaváren, na letištích, na ulici, v autech… 🙁 🙁 🙁 = výrazy lidí, spěch, kvap, staženost, rozčílenost… Dneska ráno jsem to měla 2v1, při komunikaci s řidičem jiného vozu spěchajícího do práce a zároveň pozorováním jeho výrazů v obličeji. Zaparkovat v Praze bývá problém, zaparkovat na sídlišti kolem 8. ráno, dá se, pokud máte štěstí. Měla jsem ho. Objíždíte malý kruhový objezd, kolem něho stojí jiné vozy. Volné místo. Skvělé. Najedu si dopředu, že couvnu, v tom zprava za mnou vjíždí za mnou jiné auto, blikám a pomalu couvám. Předpokládám, že pochopí, proč a co dělám. No vůbec, vůz se mě rozhodne objet zleva, ode mě má centimetrů pár, od stojícího druhého vozu obdobný pár. Kroutím hlavou, ten spěch. Vůz zastavuje, řidič vystupuje, přibližuje se, z pozorování nastává komunikace. „Co kroutíte hlavou, tady nemáte co stát.“ rozčílený muž přestal spěchat, změnil spěch ve vztek, ke mně 🙂 Muž pokračoval, koukala jsem, stáhla okýnko a řekla jen „běžte do pr..“. Klidný hlas...

číst dále

Cestování, oči dokořán – Srí Lanka

Přidáno autorem dne Pro 18, 2015 do Radostný život | 0 komentářů

Cestování, oči dokořán – Srí Lanka

Cestování přináší nové zážitky, nová místa, spoustu fotek a videí. Můžeme se dívat zpětně na místa, kde jsme byli, pouštět si videa, vzpomínat na historky, jak jsme například skončili na policejní stanici, jak jsme usnuli ve vlaku, v autobuse, v tuk tuku, jak jsme měli boty smradlavé, že i syrečky by byly hodně slabá konkurence a také můžeme obdivovat, jaké krásné památky jsme navštívili. Záleží na každém, co je pro něj to nejvíc. Ale kolikrát za rok sednete k fotkám, k videím a koukáte se na to, co bylo? Ano, po návratu z dovolené ukazujete místa, zvířátka svým blízkým, povídáte zážitky, ale pak to končí. Tím „to“ je myšlena dovolená, protože nové začíná. Je to přirozený vývoj, nemůžete být tady a žít tam. Nemůžete být tady a zažívat to, co tam. Ale můžete mít fotky v rámečkách, mnohdy v nich najdete vhodnou fotku, kterou darujete druhému, protože to má nějaký smysl. A zážitky? Ty jsou nepřenosné, ty máte sami v sobě, sami si na ně vytváříte názor, vyvolávají ve vás emoce, ať kladné či záporné, hlavně, že silné. Cestování nám dává jednu věc, která je trvalá a je tam i tady a nekončí, ale trvá. Je to pocit. Pocit uvědomění si. Cestování je totiž úžasné v tom, že nám dává možnost otevřít oči a vidíme nejen místní památky a osoby a moře a hory. Ale vidíme také to, co máme doma a co běžně nevidíme, protože to máme neustále na očích. Je to domov. Lze si pod ním představit cokoli, věci, lidi, podnebí, barvy, dopravní prostředky, stravu, zvířata, stromy, ale hlavně ten pocit, že víte, kde ten domov je. Původně jsem chtěla psát o Srí Lance, o tom, jací úžasní lidé tam žijí, jak vás příroda každý den posouvá do jiné země, i když jste stále na stejném ostrově, ale v tomto případě fotky dplněné slovy řeknou více…. A tak obecné shrnutí ke Srí Lance. Za 8 pobytových dnů můžete projet téměř celý ostrov místními dopravními prostředky, vlak, autobusy, tuk tuk, taxi. Můžete vidět nepřeberné množství památek, které jsou dokonalé, buddhismus na vás dýchá téměř ze všech koutů, také ho vyznává 78% obyvatel a i já s ním v mnohém souzním.V Kandy naleznete muzeum buddhismu s Buddhy z celého světa a mimochodem, v památkách platí jedno, boty dolů, šátky nahoru a kšiltovky, taky dolů. Každý den máte možnost vidět jinou krajinu a žasnete, pokud zrovna nespíte. Spát v místních autobusech, vlaku, tuk tuku, taxiku, nic nebyl problém. Ani v noci v posteli, která nebyla mnohdy nejčistší a nejsušší. Ale po sprše padl člověk vyčerpáním, občas i zimou, teplá voda není zaručena 🙂 . Takže mu bylo jedno, kde usíná a s kým usíná, komáři se neptají, zda vás mohou poctít návštěvou a na pozdrav vás políbit a zanechat stopu na další dny. Ale jiná zvířátka byla milejší a ještě hojnější. Příklad psi. Psi jsou na celém ostrově, na jihu vypadají malinko odlišně, ale jedno mají společně, nekoušou, nemají majitele, nemají obojky, občas jim chybí tlapka, hodně spí a dělají vám společnost, i když je nezvete a co víc, vypadají spokojeně. Za prvenstvím psím následují opice, které se vzájemně opečovávají a vyndávají si blešky, psům podkopávají nohy a rozhodně se vás nebojí. No a poté je to různorodé, pokud nenavštívíte sloní sirotčinec, kde jsou překvapivě sloni, které můžete krmit, fotit je anebo je vidět v řece na koupání. To poslední jsme měli možnost vidět a byl to zážitek, jen nevím, zda...

číst dále

Všem díky za podporu…není atom jako atom

Přidáno autorem dne Kvě 4, 2015 do Sport | 0 komentářů

Všem díky za podporu…není atom jako atom

Všem velké díky za podporu a gratulace…. Čas překvapil nejen mě, překvapující, ale skvělý,  19. místo mezi Češkami do 35 let je ještě lepší, ale co je na tom to nejlepší, že jsem 205 minut dělala naplno to, co mi baví a co miluju a tím právě běh je. Hodně lidí mi píše a ptá se, jak jsem trénovala, v jakých botách jsem běžela. A zároveň s odpovědí na tyto otázky můžu vyjádřit názor k běhu, jakým se stal. Vše toto se totiž řeší v článcích, co jíst před výkonem, co jíst po něm, jak trénovat xy měsíců na maraton, jak trénovat na čas 3:30 atd. Běh je stále více propíraný a rozebíraný jako by byl atomem, který chceme rozebrat do posledního neutronu, který se přitahuje s protonem, a oba je obalíme pěkně elektrony. Přeneseme-li to běžeckého světa, zkoumáme běh do poslední puntíku. Boty, rychlost, tréninky, strava, oblečení, hodinky, regenerace. Nazvěme tuto skladbu počty neutronů. A kde máme protony? Modernost, články, časopisy, vysoké startovné, vyšší počet závodů, tržby. Jedno se přitahuje s druhým a završuje se té tím, že běžci neutronci vyhledávají stále více článků, aby si vybrali vhodné boty podle recenze a dozvěděli se, jak mají trénovat své tělo podle toho, jak to někdo jiný napsal. A pak si kupují drahé boty, nové kompresky, platí vysoké startovné a vysoké sumy za start na závodě, na který třeba ani nemají síly. A obchodníci nabízí články, píší recenze bot, jak moc objektivní jsou, nebudu soudit, prodávají startovné a trží. Neutron s protonem, běžci s obchodníky, ucelené atomové jádro, které je zabaleno do obalu, který nese název business… A tak odpovím nyní zkráceně…trénink, strava, pitný režim, odpočinek, regenerace, cíl… V lednu a únoru jsem zařadila běh do skupiny spolu s masem. Neboli nejím, nemám ráda, nepotřebuji k životu, a tam taky běh patřil, protože mi to neběhalo, nebavilo, tak proč bych to dělala. Ale plavala jsem, jezdila na skate běžkách a občas chodila. V březnu ustoupila anémie a pomalu nastoupil běh, za měsíc naběháno 100 km, k tomu plavání, posilovna, trx. A snaha mít 1 den bez větší zátěže. Duben, objem i výkon zlepšen. 159 km, tempo 4:22 na desítce, nejdelší trénink 21km, průměrné vzdálenosti dosahují 10-14 km, mnohdy ani tu desítku nepřesáhnou. K ostatním sportům přidány inline brusle. Stravu jsem upravila až poslední den před maratonem, jinak jedla jako vždy, makrobioticky.  V sobotu jsem vyřadila zeleninu a dopoledne zařadila pár jahod. Ovoce ve svém jídelníčku nemívám moc často. K večeři jsem měla upravené tofu, rýži a červenou čočku spolu s chia a slunečnicovými semínky. V neděli ráno jsem posnídala v 6:15, a to sladkou rýži s amasaké. Pitný režim nedodržuji, jak se předepisuje, nevypiju 2 litry, natož litry 3. Vodu nepiju slazenou ani studenou, ale když už vodu, tak vlažnou až teplou a čaje. Od čtvrtka do pátka jsme zařadila větší množství piva a od soboty jsem přidala více nealko tekutin a odhaduji, že 1,5l jsem vypila. Hořčík, železo, čaj. A takto dokola. Ráno před závodem jsem do sebe dostala hrnek čaje, a pak pila jen na trati. Odpočinek a regenerace jsem doháněla od pátku. Respektive, splácela jsem spánkový deficit z dnů předchozích. Regenerace byla ve smyslu navštívení fyzioterapeuta, který mi rovnal záda a pánev, abych byla schopná stát v neděli na startu bez bolesti, což se povedlo. Cíl jsem měla. Oproti loňsku těžší. Loni byl cíl doběhnout, letos již zaběhnout za mnou daný čas, a to na 3:30 a zkusit poslední...

číst dále

Co Tě nezabije…

Přidáno autorem dne Bře 22, 2015 do Motivační citáty | 0 komentářů

Co Tě nezabije…

                    Kačka,...

číst dále

Myslíme moc či málo

Přidáno autorem dne Bře 22, 2015 do Motivační citáty | 0 komentářů

Myslíme moc či málo

            Kačka,...

číst dále

Být svůj

Přidáno autorem dne Bře 22, 2015 do Motivační citáty | 0 komentářů

Být svůj

                Kačka,...

číst dále

Nečekejme

Přidáno autorem dne Bře 22, 2015 do Motivační citáty | 0 komentářů

Nečekejme

                Kačka,...

číst dále

Řeš rovnice, neřeš život

Přidáno autorem dne Bře 22, 2015 do Motivační citáty | 0 komentářů

Řeš rovnice, neřeš život

              Kačka,...

číst dále

BSS

Přidáno autorem dne Bře 22, 2015 do Motivační citáty | 0 komentářů

BSS

                  Kačka,...

číst dále

Grossglockner

Přidáno autorem dne Bře 15, 2015 do Sport | 0 komentářů

Grossglockner

Dala jsem to, já tam došla 🙂 Grossglockner pokořen, respekt, úcta, strach, adrenalin…. Vyšli jsme kolem 7 a vrátili se v 16.30. Bylo to náročné, ale počasí vyšlo. jen ke konci nás chytla bouřka a kroupy a mlha. Sněhu hodně, lezli jsme po skalách i ledu. Hodně lidi to vzdávalo, ale dolu snazší než nahoru. …takto vypadaly první stručně napsané sms poté, co jsme vylezly a kus slezly z 3798m…   A kdo je horolezec, či osoba, která má zmáknutou teorii horolezectví na jedničku, ať nečte, nebo nečeká nic odborného, neboť slova dále napsaná nebudou teoretická ani to nebudou odborné výrazy, z kterých byste si mohli udělat zápisky…píšu stejně tak, jako jsem se připravovala na Glocknera… přirozeně… Přirozeně znamená, že ve středu se rozhodlo, jaký bude náš cíl. Cíl zněl krásně, učili jsme se o něm už na základní škole a také na hodině německého jazyka…Grossglockner…skvělý, to bude paráda, běželo mi hlavou, ale netušila jsem nic. Ve čtvrtek jsem si sbalila podle mého nutné věci a odjela na chalupu pro další doplňky, o jídle zbytečné se rozepisovat, vše bylo připraveno, domácí chlebík, domácí sladkosti, tofu, tyčky… „Boty pořádný máš? Pojištění Alpenverein? Goráč pořádný. Batoh?“ otázky od zkušenější… JJ, boty nějaké mám (hm, měla jsem je naposledy na táboře v -nácti letech, nevadí), pojištění? Jo, nějaký mám zařízená. Batoh? Jasně, kamarád… v podstatě vše potřebné jsem měla, ale i tak, páteční návštěva Prahy mi dala příležitost podívat se do sportů na nové boty…no, takže ty nejlepší dosahují hodnoty týdenní dovolené u moře letecky bez jídla a ty levnější, má smysl investovat jakoby na půl? A má smysl investovat do bot, když nevím, zda mi hory osloví natolik, že se investice vyplatí? Bylo rozhodnuto, vezmu boty, které jsem více jak deset let neměla na noze, ale alespoň mám ponětí, kde je najdu… boty nalezeny, no, ani nejsou tak zaprášený, několik pavučinek, ale na noze sedí, takže boty mám, batoh mám, oblečení mám, nakrájet zeleninku na cestu, sbalit hodinky, foťák, úsměvy a … jedem… Jely jsme 9 hodin, zaparkovaly v 19.30, pár km od Kalsu a náš sobotní cíl byl jasný: Stüdlhütte 2.802 m, start: Lücknerhaus 1.918 m. Energií a úsměvy zásobené, natěšené, jsme vyšly a po pár metrech jsem byla opilá, ne jeden jägermeister na cestu nebyl příčinou, příčina byla v tom, co člověk vidí, v horách, na cestě, v potoku, ježíš, to je nádhera, no to je pecka, tak nějak se projevovaly první zhmotněné pocity do slov, které byly podtrženy dalším smyslem, kterým byl čich. Ježíš, cítíš to? No to je nádhera, a jak se dýchá… no a takto nadšeně, zdrobněle, nadšeně to bylo celou cestu na chatu, i s focením a kocháním nám to trvalo lehce přes 2 hodinky. V chatě jsme dostaly večeři (no, přednost dostal home made chlebík) a prosecca….a po půlnoci, jsme ulehly do pokojíčku, spolu s dalšími 14 nocležníky, potichounku našly naše dvě prázdná místečka, kam jsme ulehly a jak jsme uklidnily tělíčka, pocity musely ven, nekončící záchvaty smíchu, snaha o zmírnění hluku dušením se do deky nepomohla k rozšíření nákazy smíchu vedle spících mužů, po chvíli pauzy smíchu, promluvili česky…a po další chvíli jsme naštěstí usnuly, neboť původní objednávka Gebirgsführera na 6.hod ranní byla příliš ranní a start z chaty k cíli Grossglockner v 7.hod byl značně rozumnější a příjemnější… Sluníčko svítilo, teplota byla příjemná (miluju teplo ), zásoby plné (pití, energie, úsměvy, chuť), Führer sympo…ale proč mi dává...

číst dále

Share This