Absurdita

Žijeme v 21. Století, kdy průměrná mzda dosahuje 25 219 Kč (3. Q 2014), minimálně vyděláte měsíčně 9 200 Kč, kdy za svoji hodinovou činnost dostanete určitě 55 Kč, v případě nevydařeného zaměstnání máte podporu v nezaměstnanosti po dobu 5 měsíců a více, poplatky u lékaře byly zrušeny, pokud Vás právě nechytl zub a nejedete na pohotovost, kde se 90 Kč neomoneydpouští. Pokud nepatříte mezi 30 tisíc osob bez střechy nad hlavou, máte i místo, kterému se říká domov a které bývá také vyplněno teplem, postelí, vodou, jídlem, abyste uspokojili základní lidské potřeby, abyste mohli žít. A tak bydlíme, spíme, jíme a mnohdy se i přejíme. Například během dnešního prvního únorového dne snědli občané ČR necelých 13 tisíc tun potravin (k času 21:08), z toho 2 tuny masa a zapili to 250 tisíci litru lihu.

Shrneme-li odstavec do pár slov „samá pozitiva a sociální jistoty“… to vše máme k dispozici, k tomu abychom žili…ale nejsme troškaři a mnohdy chceme více než jen průměrnou mzdu, více než jednu střechu nad hlavou a mnohdy více jíme i pijeme. A mnohdy je toho na nás tolik, že už to „chceme více“ sami nezvládneme a začneme přispívat. Přispívat farmaceutickým firmám zvyšovat jejich tržby. V době Sametové revoluce jsme spotřebovali 1,5 mil balení, s rostoucími léty jsme byli hladovější a v roce 2014 spotřebovali již 6,3 mil balení.tablety 2

Shrneme-li druhý odstavec, „máme se jakoby líp“ … jen si to neuvědomujeme. Honíme se, ženeme se za něčím, co je pro nás důležité, ale zároveň to v nás vyvolává pocit „nestíhám“, přichází stres, zda vše stihneme, nervozita, jsme nepříjemní na své okolí, hádáme se s nejbližšími, jsme unavení a přitom nemůžeme spát a hroutíme se. A tak jsme často spotřebiteli jednoho z 6i milionů balení, za kterým následuje balení druhé, a když ono je mi s nimi tak dobře, vezmu si balení třetí… ale jdeme dál, lpíme na věcech, které jsou stále jen věci. Ale když tohle musím mít, tohle si musím koupit, vždyť tak pracuji, to chci. Nedejbože, aby se nám vysněná věc rozbila, hroutíme se i s balením veselých tabletek, máme zlost, že se nám věc rozbila, že se nám šaty potrhaly, ušpinily… a k tomu budujeme kariéru, věnujeme práci minimálně třetinu dne, přesněji věnujeme zaměstnavateli mnohdy i polovinu dne (8,5hod plus cesta tam a zpět plus nějaký přesčas). A za jakým cílem? Abychom si dokázali, že něco umíme, abychom zabezpečili rodinu, abychom si koupili věc, kterou upustíme a rozbijeme ji, abychom vycestovali a na dovolené mysleli na to, co nás čeká v práci, a abychom se nakonec uhnali a zvýšili příjmy farmaceutickým společnostem, a to nejen výrobci antidepresivům, ale i všem výrobcům zázračných doplňků dodávající energii, výrobcům lékům na rýmičky, kašlíčky, angínky, kdy nám organismus dává najevo, „nemůžu“, odpovíme mu „dej si a mlč“

Shrneme-li třetí odstavec, „je to absurdní“… máme se jakoby líp, ale vlastně hůř. Můžeme mít vyšší průměrnou mzdu, můžeme mít střechu vlastní či společnou s dalšími sousedy, můžeme mít práci, která nás ve společnosti jakoby posouvá výš, můžeme si koupit tolik věcí, tolik jídla, vždyť jsme se kvůli tomu tak hnali… ale máme se opravdu lépe? Až budou psány články o tom, že jsou lidé v česku šťastnější, až pojedeme metrem a uvidíme více lidí, co se smějí než těch zamračených, až se nám rozbije oblíbený hrneček a řekneme si „to jsem šikula“ a jdeme dál, až ráno vstaneme odpočinutí a budeme se těšit na celý den… až se jednou zastavíme a uvědomíme si, že teď je teď a že minulost nezměníme a budoucnost nenaplánujeme, že věci nás nemají uhánět, ale jsou to věci spotřební, a až poznáme, co nám dělá opravdu radost a přináší štěstí, a to budeme dělat, aniž bychom sledovali společenské postavení a balení snížíme alespoň na hodnoty „Sametové“, tak pak se budeme mít opravdu líp… a to nejen numericky, ale především pocitově, lidsky …cheering-297419_640


Odpovědět

Or

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *


Share This