Dívat se na svět „s“ nebo „bez“?

Otázka, na kterou těžko odpovědět, kort když otázka není hned přesně pochopitelná natož uchopitelná. Ale jak se díváte na svět vy? Jste optimisté, či pesimisté? Pokud někdo odpovídá, já jsem realista, bez tak se řadí do jedné z kategorií předešlých, a to na základě toho, co zažil, prožil, kdo mu ublížil nebo ho potěšil. A tak jsou dva týmy. Jeden tým věří, hledá samá pozitiva (a sociální jistoty, néé to ne, nebo ano?) a i když se nepodaří, hledá na špatném pouze to pozitivní, co by si vzal. Na lidech taktéž vidí vše dobré, důvěřuje a neočekává podraz ani neupřímnost, natož lež. A druhý tým? Ten kope za manšaft, kterému dáme před vše, co uznává optimista, minus a máme to. Nedůvěra, negativa, na dobrém hledá špatné, lidem nevěří, očekává podraz, neupřímnost a o lžích nepochybuje. Tak co, v jakém jste týmu? A už jste pochopili úvodní otázku? Já patřím do týmu 1, týmu, který kope v růžových brýlích a málokdy je sundává. Avšak občas se stane, že i přes růžové brýle prosvitne paprsek „realistů pesimistů“ a to tehdy, když Vás právě někdo z druhého týmu přehraje (obehraje) a růžový tým prohrává… ale co dál? Nasadit si růžové brýle zpět, i když Vás chvíli bolí oči nebo se přesunout do týmu „glasses in black“? Narovinu, sama mám chvíle, kdy hledám těžko odpověď na otázku, zda raději „s“ nebo „bez“. Kdo to má vlastně v životě lehčí? Je lepší čekat to dobré a občas být zklamáván nebo čekat to horší a občas být překvapen? Včera jsem objevila nové brýle, klasicky růžové, ale navíc chlupaté. Jdu do nich! Přes ty chlupy to budou mít paprsky soupeřů zajisté mnohem horší 🙂 Tudíž já stále věřím, že dobré přitahuje dobré, že víra přitáhne do života to správné a veselé a že stále existují lidé, kteří nezklamou, a můžeme jim věřit, ostatně pár takových v životě mám! A to, že nás občas někdo porazí? Nejde jen vyhrávat. Bohužel. Nebo...
číst dále

Mějte cíl

Ať kráčíte po cestě trnité, nebo po červeném koberci, neutíkejte z ní příliš rychle. Cíl, to co nás žene kupředu. Zaběhnout maraton za 200 minut, zvládnout zkoušku, zhubnout 6 kilo, být zdravý, naspořit si na nový kabát, jet na krásnou dovolenou, dostudovat, mít dobrou pozici ve firmě, být nejúspěšnější podnikatelkou, uspět v konkurzu, postavit dům, vychovat co nejlépe své dítě… cílů může být řada, stejně jako cest, jak tohoto cíle dosáhnout. Ať se vydáte jakoukoli cestou, nezapomeňte po té cestě také jít. Myslím tím, nebuďte v cíli, nebuďte již na dovolené, neboť až v tom cíli budete, na pláži na lehátku s výborným koktejlem, budete už zase v dalším cíli, ať pracovním či jiným. A tuto cestu, která byla Vaším cílem, si neužijete, protože jste cíl již zažili v myšlenkách. Představte si stavbu domu, neutíkejte od trnité cesty v podobě zařizování a vyjednávání jen proto, že Vám to je nepříjemné, užijte si to, je to vaše přítomnost, prožijte to, s nadhledem a skutečností, že tak to je. Ale nevařte si kafe v kuchyni, když teprve vozíte kolečko plné písku. Těšte se, ale přítomným okamžikem. Během letního studia v Kushi institutu v Holandsku jsme měli jednu přednášku o tom, jak správně chodit. Nebudu Vám říkat, jak se má chodit, ale vysvětlím Vám problém spojený se správnou chůzí a cíli. Možná se nejdříve podívejte kolem sebe, vidíte tu paní, jak pospíchá? A ten pán, jak je zmatený a soused Vás ani nepozdravil? Víte proč? Jsou v cíli. Tělem jsou na cestě, myšlenky je předběhli a jsou v cíli. Ale až tam tělo dojde, myšlenky nepočkají, budou zase o krok dále…a takto bych mohla pokračovat dále a dále, ale stejně by nohy nedohonily myšlenky…každopádně ti lidé, jak honí myšlenky tělem, chodí špatně 🙂 nesoustředí se na to tady a teď, neužívají si přítomného okamžiku. A tak to změňme. Žíjme, T&T, užijme si cestu autem do práce, neseďme již myšlenkami u počítače, těšme se na dovolenou, ale neopomínejme dobu, která je teď. Není špatné cesty, i ta trnitá má cíl, ale nepředbíhejme...
číst dále

Absurdita

Žijeme v 21. Století, kdy průměrná mzda dosahuje 25 219 Kč (3. Q 2014), minimálně vyděláte měsíčně 9 200 Kč, kdy za svoji hodinovou činnost dostanete určitě 55 Kč, v případě nevydařeného zaměstnání máte podporu v nezaměstnanosti po dobu 5 měsíců a více, poplatky u lékaře byly zrušeny, pokud Vás právě nechytl zub a nejedete na pohotovost, kde se 90 Kč neodpouští. Pokud nepatříte mezi 30 tisíc osob bez střechy nad hlavou, máte i místo, kterému se říká domov a které bývá také vyplněno teplem, postelí, vodou, jídlem, abyste uspokojili základní lidské potřeby, abyste mohli žít. A tak bydlíme, spíme, jíme a mnohdy se i přejíme. Například během dnešního prvního únorového dne snědli občané ČR necelých 13 tisíc tun potravin (k času 21:08), z toho 2 tuny masa a zapili to 250 tisíci litru lihu. Shrneme-li odstavec do pár slov „samá pozitiva a sociální jistoty“… to vše máme k dispozici, k tomu abychom žili…ale nejsme troškaři a mnohdy chceme více než jen průměrnou mzdu, více než jednu střechu nad hlavou a mnohdy více jíme i pijeme. A mnohdy je toho na nás tolik, že už to „chceme více“ sami nezvládneme a začneme přispívat. Přispívat farmaceutickým firmám zvyšovat jejich tržby. V době Sametové revoluce jsme spotřebovali 1,5 mil balení, s rostoucími léty jsme byli hladovější a v roce 2014 spotřebovali již 6,3 mil balení. Shrneme-li druhý odstavec, „máme se jakoby líp“ … jen si to neuvědomujeme. Honíme se, ženeme se za něčím, co je pro nás důležité, ale zároveň to v nás vyvolává pocit „nestíhám“, přichází stres, zda vše stihneme, nervozita, jsme nepříjemní na své okolí, hádáme se s nejbližšími, jsme unavení a přitom nemůžeme spát a hroutíme se. A tak jsme často spotřebiteli jednoho z 6i milionů balení, za kterým následuje balení druhé, a když ono je mi s nimi tak dobře, vezmu si balení třetí… ale jdeme dál, lpíme na věcech, které jsou stále jen věci. Ale když tohle musím mít, tohle si musím koupit, vždyť tak pracuji, to chci. Nedejbože, aby se nám vysněná věc rozbila, hroutíme se i s balením veselých tabletek, máme zlost, že se nám věc rozbila, že se nám šaty potrhaly, ušpinily… a k tomu budujeme kariéru, věnujeme práci minimálně třetinu dne, přesněji věnujeme zaměstnavateli mnohdy i polovinu dne (8,5hod plus cesta tam a zpět plus nějaký přesčas). A za jakým cílem? Abychom si dokázali, že něco umíme, abychom zabezpečili rodinu, abychom si koupili věc, kterou upustíme a rozbijeme ji, abychom vycestovali a na dovolené mysleli na to, co nás...
číst dále

Neřeš

Jakmile se začne něco řešit, je to začátek konce… řešíme, jak vypadáme, že by bylo dobré zhubnout, řešíme vztahy, řešíme, zda nás má rád, zda jsme nereagovali příliš emocionálně, řešíme, kolik máme peněz na účtu, řešíme, zda se nám v práci líbí, zda žijeme dobře, jestli by náhodou nebylo lepší změnit práci, jestli bychom neměli změnit barvu, řešíme, kdy zavolat zmeškanému telefonnímu číslu, kdy uklidit, zda ta boule v podpaždí je pouze tuková nebo něco víc, řešíme, zda si koupit ten jarní kabát a nebo šetřit, řešíme, co si o nás druzí myslí a od mala řešíme různé hádanky a když umíme psát řešíme i křížovky a s postupem času, kdy umíme sčítat, řešíme sudoku a ve škole rovnice o jedné neznámé až po rovnice diferenciální. Tak a pouze na to, co řešíme od dětství po rovnice, dostaneme pravdivou odpověď. Za předpokladu, že náš mozek má rád matematiku a křížovky J ale odpovědi na ostatní „řešitelnosti“ pouze odvozujeme z toho, co jsme zažili, co zažili ostatní, co jsme se dočetli, co nám radí okolí, co by se mělo a nemělo a v konečné fázi jsou řešením našich „řešitelnost“ pouze domněnky a myšlenky, nikoli jedno jediné číslo. Naopak naše rovnice nemají řešení, neboť odpověď víme, aniž bychom museli cokoli řešit. Víme ji uvnitř sebe, naše tělo nám řekne samo, my jen předáváme mozku zodpovědnost, aby to vyřešila za nás. Když se cítíme dobře, také vypadáme líp, když milujeme, neřešíme, zda nás má někdo rád, když víte, že si máte koupit, co chcete, cítíte to, vidíte ten kabát a víte, že je pro Vás, neřešíte, kolik máte na účtu, užíváte si nový kabát a máte z něj radost, když máte rádi svou práci, neptáte se mozku, jak moc ji máte rádi a zde byste ji neměli vyměnit, protože ve vedlejší firmě Vám dají o dvojku víc, neřešíte, kdy uklidit, prostě jdete a uklidíte, až budete chtít, stejně tak nemá smysl řešit, kdo a proč volal, prostě stačí zavolat a zeptat se a nedělat si předem vlastní realitu, „Kdo to asi byl co asi chtěl?“, když se cítíme dobře, tak jak bylo psáno, dobře vypadáme a když děláme, co chceme my, nikoli, co bychom měli dělat, neřešíme, co si o nás druzí myslí, když řešíme bouli v podpaždí, vymyslíme tolik verzí a možná také novou nemoc. A tak přestaňme řešit životní situace mozkem a nechejme ho řešit rovnice, hádanky a sudoku, které pocitově odhadneme cca, jakoby, tipuju…stejně jako mozek...
číst dále